Jsem na místě!
Asi to tu nikoho nezajímá, jak celej můj blog, ale stejně to sem napíšu. Konečně jsem se usídlila ve svém novém domově v Le Raincy. První den mi bylo klasicky blbě, jak jsem si myslela. Jsem tady z toho nervozní. Nový prostředí a já, to prostě nefunguje. Aspoň ty první dny ne. Na úvod jsem vám chtěla ukázat pár fotek z odletovýho dne. Ani zdaleka to nebylo tak náročný jak jsem si myslela. Mám na mysli loučení. Bála jsem se, že všichni budou brečet a tak. Nakonec jsme se rozloučili docela v pohodě, úsměv na tváři.
Letištní fotka „jsem letuška“ je nutností. Z pěti pokusů vyšla tahle nejlíp, tak se s ní chlubim. Pak už jsem frčela do duty free a ke gejtu (Je divný tomu říkat brána? Gate zní divně, tak jako „hele, já lítám, heč“).
Další z povinných fotek – moje letadlo (Airbus A320). Až když jsem seděla před branou, tak jsem si uvědomila, jak je to všechno hrozně super. Sama, bez hlídání a na celej měsíc. Najednou jsem si připadala, nesmějte se mi, hrozně dospěle. Nikdo na mě nekoukal jak na malý trapný děcko, co potřebuje vodit za ruku. Byl to super pocit. Když nejsem v dosahu rodičů, necejtim se tak neschopná jako obvykle, protože vim, že všechno, co dělám je jen a jen moje práce. Uff. Čekání na odlet. Všude samý ČSA. Ultimátní blogo-cestovatelská fotka. Oblaka a křídlo letadla. Jednou jsem si prostě musela zkusit, jakej to je pocit, když si fotíte obláčky.A takhle vypadá můj kumbálek tady. Studio, jak tomu říkají ve Francii, je prostě normální garsonka. Mám tu kuchyňku, vlastní koupelnu a záchod. Co mě pobavilo, mám i vlastní vchod.
Tak jsme si udělali malou prohlídku a já slibuju, že dokud mi půjde net, tak se budu snažit psát články.
À bientôt
tak mě to třeba zajímá! přeji ať si ve Francii líbí… a ty puntíkatý šaty jsou krásný!
Tak to mě těší a děkuju. Líbí se mi tu moc, ale jsem zatím docela nervozní ze všeho.