Komunikace

Když mám silnější chvíle, a věřte mi, že se to nestává moc často, přemýšlím o lidech. O tom, jak se lidi okolo chovají, proč je na světě tolik nechutných věcí a jak je možný, že se člověk dokáže chovat jako taková bestie. Homo homini lupus – to mi hned naskočí. Občas se pokouším v hlavě přijít na to, kde může být kořen všech těch problémů. Jestli je to prostě v přirozenosti člověka se tak chovat nebo jestli je to jinde. Jako jeden z těch větších problémů vidím komunikaci.

Mám pocit, že jsme se odnaučili komunikovat. Máme spoustu komunikačních kanálů, sociální sítě, ale nekomunikujeme. Většina z nás včetně mě prostě jenom mluví, aby mluvila. Melu, meleš, meleme, hlavně, aby nebylo ticho. Spousta keců o ničem, které nikomu nic nepřinesou, jenom okrádají o čas.

Problém s komunikací vidím i u sebe, ale opačný. Kolikrát mě napadne nějaká otázka, něco se mi prostě nezdá, ale já se co? No, nezeptám. Nezeptám se, protože mám strach, že je moje otázka příliš banální, že odpovědí by mi byl výsměch. Nezeptám se, protože mám pocit, že jsem promarnila ten zlomek sekundy, kdy je ještě vhodný se zeptat. Taková blbost. Kdybych v ten moment myslela trochu víc na sebe, tak vůbec neřeším takovou hovadinu a jednoduše se zeptám.

Lidi si taky zvykli se přetvařovat. Přetvářkou nemyslím falešný lidi. Jde o to, že se snažíme chovat tak, jak si myslíme, že to po nás chce společnost. Když nám něco vadí, hodně z nás si to nechává dost dlouho pro sebe. Asi doufáme, že to nějak pomine, zmizí, samo se to vyřeší.Většinou se to ale spíš zhorší a pak už člověk jenom vybouchne, někoho pořádně sjede a seřvaný vůbec netuší, za co. Víte, co mám na mysli? Jenom kvůli tomu, že neumíme nebo nechce komunikovat. Bojíme se konfrontace? Nechcemem nikoho urazit?

Ten zásadní problém vidím v tom, že si lidi neříkají, co by měli a valí na sebe spoustu omáčkoidních keců, který jsou ve výsledku k ničemu. Nedávno jsem od kamarádky slyšela spojení „emoční upír“. To je člověk, který s vámi vede svůj monolog na to, že v práci strašný, přítel/kyně nejhorší a život vlastně celej na hovno a ani nejspíš nečeká odpověď. A když už, tak něco ve smyslu „jo, lituju tě, máš to hrozný a klidně ještě 4 hodiny pokračuj, mám totiž čas jenom na tebe, můj vlastní život je vedlejší“. Z takové situace vylezete s dírou v hlavě, bez energie a veškerý štěstí dne je taky pryč. A ještě se třeba cejtíte provinile, že máte svůj život rádi a jste v něm relativně spokojený (to když jste jako já).

Shrnutí? Nenechávat si to pro sebe, že mi něco vadí. Všechno se dá sdělit civilizovaně, bez agrese a každý rozumný člověk to normálně přijme. Ptát se, když se mi něco nezdá, ať už je to cokoliv. Ono na té poučce, že žádná otázka není hloupá něco bude. A taky nezapomínat, že mluvíme hlavně kvůli tomu, abychom se domluvili, takže se vyjadřovat přesně a srozumitelně, protože to ujsme taky nějak pozapomněli a vypouštíme z pusy hodně nesmyslů (třeba včera jsem slyšela, že tým čeká už 16 let na titul – no, když jenom čekají, tak se asi nedočkají).

Advertisements

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: