Antverpy a první velká krize

Oproti očekávání si zvládám poměrně snadno koupit lístek do Antwerp. Problém nastává ve chvíli, kdy zjistím, že cestou musím dvakrát přestoupit, jednou v Tilburgu a podruhé v Roosendaalu. Vyrážím proto poměrně brzy ráno, v 9 už jsem na nádraží a nasedám do vlaku. V Tilburgu jde v rámci mých (ne)možností dobře, opravdu nasedám na správný vlak a jedu až do Roosendaalu, kde je to o ždibínek horší. Vystupuju z vlaku číslo dva, nikde žádná tabule, jdu prostě za davem, až vylezu před malou nádražní halou, kde na mě čeká turniket. „Aha, to asi abych přesedlala na belgický dráhy,“ proběhne mi hlavou. Turniketem končí veškerá organizovanost a upravenost holandských drah. Na konci nástupiště stojí malý vláček, tabule hlásá, že jede do Antverp, ale všichni sedí venku a nikdo nenastupuje.

Sbírám všechnu odvahu a lezu dovnitř. Nikdo mě nevyhazuje, dobrý, tenhle vlak vozí lidi. Umisťuju svoje zavazadla všude možně, vytahuju Kindle, který je mi věrným pomocníkem na cestách vlakem (na iPod si fakt netroufám, potřebuju vizuální i zvukové ujištění, v jaké stanici se nacházím), usedám a pouštím se do čtení. Pomalu přistupují lidi. Škoda, těšila jsem se, že pojedu sama. Pán se mě ptá, jestli to jede na Bruselský letiště. Znejistím, ale pak se nakloní postarší pár a oznámí mu, že to je de do Antverp. Uff, tyjo, další průšvih bych už asi za svůj výlet nedala.DSC00398Když dorazím na nádraží, naskytne se mi pohled na snad nejkrásnější nádraží, které jsem kdy viděla. Teda v tý horní části, dole jsou to normální koleje a eskalátory. Ukládám zavazadlo do skříňky, který jsou naštěstí jak v Holandsku, tak i v Belgii na každým nádraží a za 3€ se tam pohodlně vejde naducaná krosna. Jdu si do infocentra pro mapu zdarma, pak si koupím nějakou snídani a jdu si sednout do haly.DSC00415Kochám se krásou nádraží a nikam se mi nechce. Začíná na mě jít taková ta depresivní lenost. Vždyť přece můžu sedět někde v obchoďáku celej den, venku je hnusný počasí, nikdo to na mě nepoví, protože Fuat (můj Antverpan) je v práci do 6. Venku opravdu hnusně je. Tohle je to počasí, kterým mě strašili Holanďani, zatímco venku bylo 25°C. Až do dneška. Mám na sobě 2 svetry a bundu, kterou mi přenechal drahý a teda nic moc. Přesto velzu cca po hodině z nádraží a jdu na prohlídku města.

DSC00402Hned u nádraží je nákupní třída plná restaurací a obchodů známých či neznámých. Začíná mi být opravdu zima na hlavu. Čepici jsem si nebrala, je přece září, ne? A helemese Forever 21, tam mají spoustu levnejch věcí a občas pěknou bižu, jdu si tam pro „čepici“. Na oblečení ani nekoukám, vím, že to nemá cenu, protože mi to bude nejspíš krátký, když už se mi to bude líbit. Koukám, jakou serepetičku bych sikoupila, když najednou na mě vybafne vínová za tři éčka.Beru, jdu ke kase, cestou chňapsnu bílou mašli do vlasů, zaplatím a končně dostávám náladu něco objevovat. Hurá.DSC00405Nevím, kudy jít, napůl se držím turistů, napůl lokálů a mám z toho hroznou srandu. Nakonec se ale dokolíbu ke katedrále Onze-Lieve-Vrouwekathedraal (povšimněte si, že už není z červených cihel). Chci si vyfotit krásný domečky, ale všudypřítomná oslava celýho září, osvobozování a nevim čeho ještě si dovolila všude dát tribuny, ploty, hnusy, a tak nemám dobrý úhly a nic nevypadá dostatečně kouzelně. Grr. Dětinský vztekání mě hned přejde a stejně fotím.

DSC00406Procházím se okolními uličkami, koukám po zdejší architektuře a po očku už vyhlížím bistro, kde bych se mohla najíst. Nemám sice hlad, ale není na škodu prohlídnout terén před nájezdem. Dostávám šílenou chuť na hranolky a mám pocit, že už ani na nic jinýho chuť mít nikdy nebudu. Smiřuju se s tím, že pod 75 moje váha nepůjde už nikdy. Chuť zaháním myšlenkou na to, kolik toho ještě je určitě k stihnutí, proto kráčím klikatými uličkami dál. Dojdu k radnici, před kterou stojí ty tribuny a zase tam vlaje vlajka „vedre“. Nefotím, nedokážu vymyslet,ajk z toh vytvořit, když ne pěknou, tak aspoň koukatelnou fotku. Mám mizernou náladu, ale snažím se to přemoct.

DSC00403Podaří se mi to, když dorazím k břehu řeky. Vypadá to tam nádherně, i když je fakt ošklivý podzimní počasí. Z neznámého důvodu si vzpomenu na Brighton. Promenáda, velké lodě, hrad Hetsteen, restaurace, kde čepují Plzeň. Chci se projít tam a zase zpátky, našla jsem místo, kde se mi fakt líbí a co čert nechce, začne pršet. V ruce mám zapůjčenou techniku, na nose brýle, které mají skla plný kapek. Musím se někam schovat, a tak zalejzám pod vyvýšenou promenádu. Mám toho tak akorát dost, jdu si sednout na jídlo.
DSC00408 DSC00410DSC00413Dávám si největší hranolky, co mají a k tomu zase croquette. Jsem pořád dost blízko Holandsku, tak si dávám svolení, v dalších městech to už fakt neudělám, už jenom hranolky, pivo a vafle. Náhodou jsem natrefila na místo, který si celkem roztomile hraje na muzeum hranolek a brambor, tak se u jídla bavím čtením poučných tabulek. Totálně se přecpu, jejich hranolky,to je nějaký jídlo, ne jak ty ucmrndaný z mekáče. Sedím s nafouknutým břichem a přemýšlím, jeslti to ještě někdy rozchodím.

Po 20 minutcáh se rozhoduju, že jo, že to ještě nezabalim a jdu dál objevovat město. Přestalo pršet, mám radost. Jdu kolem muzea módy, ale dovnitř nejdu, protože na muzeum nějak pořád nemám náladu. Dojdu až ku Institutu tropické medicíny, ani nevím proč a konečně zahnu. Bloudím, jak jen můžu, koukám hlavně po domech, ale celkově jsem taková nijaká. Dostávám zprávu od Fuata, že se sejdeme až po sedmý večer. Achjo.

Kupuju si čokoládový mlíko a přemýšlím, co to se mnou sakra je? Možná jsem na to moc slabá, možná jsem neměla jet na týden a půl, ale jen na víkend. Snažím se oklepat, ale vzdávám to a jdu se probloumat ulicemi zpátky k nádraží. Je pošestý, tak si tam koupím kafe, sednu si a budu si číst. Asi mě konečně dohnaly moje párty na začátku a všechno to nepsaní a neustálý přemisťování.DSC00414Usedám tedy do haly, vytahuji Kindl a začínám číst. Najednou se ke mě přitočí týpek, takovej typickej výrostek. Začne mi něco říkat vlámsky, blbě se u toho směje a nerozumím mu ani slovo. Je mi jasný, že je to jeden z těch zmetků, co neví,c o se sebou, protože ho sem násilím zavlekli jeho rodiče, když se sem přistěhovali. Má s sebou tlustýho kamaráda, kterej se jenom blbě směje. Ignoruju ho, stejně se mě snaží jenom vyprovokovat a to potěšení mu nedopřeju. Po pár minutách neúspěšnýho posmívání odchází a oddychuju si, netušíc, co na mě ještě čeká.

Za čtvrt hoďky se ty dva vrací. Ukecanej si sedá vedle mě a spouští znova. Ignoruju ho, chci mít fakt klid. Pokračuje a začne do mě šťouchat. Fajn, zkouší hranice,ale měl by brzdit, začínám výt opravdu neklidná. V tom přijde poslední kapka – začne mi klepat na Kindle a začne mi ho tahat z ruky. Temno a natáhnu mu po hlavě. Vyděšená z toho, čeho jsem schopná zapomenu na základní pravidlo útočníka, na obranu. Schytám to rovnou do obličeje, brýle letí do půlky haly (i teď, jak to píšu, se mi sakra klepou ruce).

Snažím se být v klidu aspoň, dokud oba neutečou, pravděpodobně ještě vyděšenější, než já. Pak propukne pravá panika. Chci to zabalit a jet hned domů. Na novou letenku mám, třeba ještě teď něco z Bruselu poletí. Ne, to je blbost, nevzdám to přece kvůli nějakýmu spratkovi. Volám svému nejdražšímu, brečím mu do telefonu. Moc dobře si uvědomuju, že ho tím dostávám do příšerný situace, kdy nemůže nic dělat a ví, že jsem totálně v hajzlu. Ukazuje se, že je to ale ten nejlepší, jaký si mě mohl vybrat. Za pár minut se uklidním, dokonce i usměju.

Když přijíždí Fuat, hned mu to řeknu. Vyděsí ho to, ale ujišťuju ho, že už sjem celkem v pohodě. I tak mě bere na pivo a na jídlo a já jsme za to moc ráda. Povídáme si o světe, o tom, jak lidi nic neví, dokonce ho zajímá i idea světa bez peněz. Když začne být opravdu pozdě, jedeme domů. Ráno mě čeká budíček v 7, Fuat potřebuje do práce. Stejně nás to neodradí od toho si ještě povídat. Je zvláštní, jak se ke mě všichni ti chlapi chovají hezky, jako by si mysleli, že cestovat jako holka sama je nějaký velký utrpení.

Konečně ulehám ke spánku, poprpvý v extrémnějších podmínkách. Mám spacák a ležím na gauči, který je tak o dobrých 50 cm kratší než já. Nakonec stejně usnu, protože jsem z dneška tak vyčerpaná, že bych usnula nejspíš i a kamenech.

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: