Gent a konečně belgické pivo

Gent – předposlední zastávka na mojí cestě. Jestli jsem měla v Antverpách krizi, teď už se fakt těším domů. Všechny ty přesuny, změny a nový věci, co jsem zatím zažila jsou na mě asi moc. Cítím se vyšťavená a do toho tahám krosnu na zádech a batoh v ruce. Naštěstí se ukazuje, že Carlos má energie pro deset lidí, tak to snad nějak zvládnu.

Jdeme k němu domů, kde si odložím věci a trochu si odpočinu. Bydlí v podkrovním bytečku v domě, který je plný studentů a má společné koupelny a záchod. Čeká mě dobrodrůžo. Carlos mi dává mapu a radí mi, kam bych se měla zítra podívat. Je už docela pozdě, ale stejně se vydáváme do města, teda aspoň na chvíli. Procházíme hlavně okolí, což je v podstatě studentská čtvrť plná kolejí, studentských bytů, ale i fakult a o kousek dál je spousta kaváren a klubů a taky Vooruit, což je takové místní kulturní centrum a do velké míry socialisticky vyhlížející restaurace, která dost připomíná závodku. Aby ne, když to byl původně palác vybudovaný pro dělníky.

Pak už se pomalu ubíráme k baru El Negocito, kde probíhá španělský večer, který Carlos pravidelně pořádá. Malá vsuvka ke Carlosovi. Jak vidíte, nemá úplně belgický jméno. Je původně z Chile a je v umírněné míře hrdý na svoje kořeny a snaží se zůstat v kontaktu se španělštinou. Od něj se dozvídám další zajímavý fakt o 18. září – je to Chilský den nezávislosti (Jsem fakt ráda, že se všichni shodli na mém datu narození). Konec vsuvky.10635940_10204532085639291_3029765506125908549_nJá španělsky samosebou neumím, ale dorazíme o chvilku dřív, tak mám šanci se naučit aspoň pár frází, abych se příchozím zvládla představit a říct jim, že neumím španělsky. Stejně jsem se chtěla vždycky naučit, tak mi to přijde vhod ;) Pak mi Carlos kupuje chilský drink Pisco sour, který v sobě má syrový bílek. Trochu se bojím to ochutnat, ale přece neurazím svého hostitele-zachránce. Usrknu si a je to fakt hodně dobrý! Na baru ještě přistávají tapas. Za celý večer nakonec vypiju asi 3 Pisca, procivčím si řádně svoje 2 španělské fráze, pohovořím si francouzsky a ve finále se zaseknu zase na angličtině. Holandsky se mě nikdo ani nepokouší naučit. Možná vypadám marně, možná je to tím, že prostě stejně všichni umí aspoň trochu anglicky. Kolem půlnoci se pak celí vyhablení dostáváme ke Carlosovi domů a jdeme spát. Zítra mě čeká dopoledne o samotě, tak si v klidu projdu město a odpoledne už budu zase s Carlosem.DSC00458Ráno si dávám na čas se vstáváním, v klidu posnídám zbylý sušenky z Cure gourmande a vyrážím do města. Stejně jako Bruggy, má i Gent v centru pohádkovou architekturu. Mezitím vším projíždí tramvaj, vjede i do té nejužší uličky. Stejně jako v Holandsku, jsou i tady všichni zvyklí, že je všechno hodně u sebe. A stejně sem vměstnají i zahrádku ke kavárně!DSC00460Gent má samosebou svoje vlastní velké náměstí, kde se obvykle všichni scházejí. Je tu kostel svatého Mikuláše a taky krásná budova bývalé pošty, ve které je teď obchoďák. A to mi nebudete vážení věřit, ale ten si jako jediný pamatuji na 100% ze svojí návštěvy před 8 lety. V tý době jsem ani nebyla posedlá nakupováním oblečení, ale hrozně jsem tenkrát zatoužila jít nakupovat do Manga. Můj mozek a speciálně moje paměť fungují na principech, který nikdy neporozumím.DSC00461Když se vykochám na náměstí, nepodlehnu touze do toho Manga s osmiletým zpožděním zajít, zahnu k Mikuláši a jdu objevovat město. Najdu jeden secesní baráček, další kostel (sv. Jakub), objevuji probouzející se blešák, tžiště s rybami, vaflemi a hranolky, procházím přes čtvrť Patershol, která je dnes údajně nejžádanější lokací v Gentu (asi proto, že je tu fakt klid), až se nakonec probojuji k hradu Gravensteen. Chvíli zvažuji, jeslti tam jím, ale nakonec to zavrhnu, protože se mi nelíbí cena vstupnýho, bolí mě nohy a hlavně zvítězí moje lenost a představa, že čím míň utratím, tím víc mi zbyde na utrácení v Praze.

DSC00474Jdu najít nejbližší lavičku, kde si sednu a odpočívám. Začínám bejt asi stará. Nevadí, mám výhled na hrad, sedím u říčního kanálu a přemýšlím, že nejlepší místo na oběd bude někde u hlavního náměstí v postranní uličce. Představuju si, jak se sem stěhuju, jak bydlím v jednom z těch cihlových starých domků, jak mám vzadu malý molo a člun a jak jezdím pro vafle po řece. Achjo, to snění, že? Dost už, jdeme objevovat, na kňourání je čas doma! A tak se zvedám. Chodím a chodím, když mi Carlos napíše, že si dáme sraz o hodinu později, že nestíhá. Ideální, mám čas najít si místo, kde se najím.

DSC00465DSC00466Vracím se tedy pomalu k centru, záměrně trochu bloudím, abych toho viděla víc, když narazím na polívkárnu. Přesně to potřebuju! Je mi zase zima, protože se o mě pokouší kašel a co vás zahřeje líp než pořádný kotel horké polívky, že? Jdu si tedy objednat, volím menší porci dýňové, která má stejně skoro půl litru a poroučím si do ní všechno, což znamená masové knedlíčky, sýr, zeleninu. V ceně jsou i dvě bagetky, máslo a jablko. Tomu říkám servis! Jdu se uklidit nahoru do proskleněného rohu, abych mohla pozorovat lidi a nikdo mě nerušil. Jak je dobrým zvykem, přecpu se, protože já se prostě neumím najít jen tak, abych byla najedená, já se musím přecpat.DSC00475Pak už je pomalu čas jít na sraz s Carlosem. Ptá se mě, co už jsem viděla, a co bych chtěla dělat. Pivo je jasná odpověď. Bereme to zkratkou (takže 3krát delší cestou) a nakonec skončíme v malé hospůdce. Nechávám Carlose, aby za mě objednal, nic z toho neznám, takže to chci všechno ochutnat. Sedíme na takové terase hned u řeky, která se velmi podobá tomu, co vidíte na fotce dole ↓ Na stole mi přistává kriek boon, tedy ovocné pivo a moc mi chutná. Později se ukazuje, že je to pití pro holky, ale fakt mi moc chutná. Ženy mají rády ovocná piva, no a co jako? :PDSC00471Trochu picnutí se vracíme ke Carlosovi domů. Cestou se stavíme ve Vooruit, kde se navečeříme. Já si dávám sendvič s kozím sýrem, medem a prosciuttem a mám ráj v hubě. Jeslti jsem měla kozí sýr před svým výletem ráda, teď ho miluju. Mimochodem tu mají hodně zajímavý systém objednávaní, resp. vydávání. Dojdete si na bar, objednáte, dostanete takovou zvláštní mašinku a jdete si sednout. Když je vaše jídlo připraveno, začne mašinka blikat a vrnět jako signál a vy si jdete k baru jídlo vyzvednout. Přišlo mi to hrozně super, vlastně celej ten prostor je boží. Je to svojí dokonalostí podobný Louis Hartlooper Complexu v Utrechtu.DSC_1006Vracíme se domů, trochu odpočíváme, ale fakt jen trochu, protože jdeme zpátky do centra, objevovat noční život. Když totiž Carlos zjistil, že já pivo jako jo, tak se rozhodl, že to vezmeme z gruntu. Jdeme tedy za jeho kamarádem Miguelem, který s sebou bere bráchu Kierana a jdeme najít hospodu, kde se dá i dobře najíst. Končíme v irské, kde si Miguel dává triple decker burger, který mu upřímně závidím, ale nemám na něj místo v žaludku. Nechávám hochy, aby mi objednali (všímáte si, zase nikde žádná holka v okruhu 100 kilometrů, jak já to jen dělám?), a tak mi na stole přistane gulden draak, který má 10,5%. Počkejte, vy chytrolíni, já vám ukážu, jak pijou český holky! Loknu si, všichni napjatě čekají na můj verdikt, kývnu, jakože beru. Ptají se, jeslti mi nevadí, že je tak hrozně hořký. No jo, pánové nikdy neměli Plzeň, to se pozná. Ochutnávám i od ostatních, takže sbírám dlaších několik piv na seznam a samosebou se dělím i o to svoje pivo.

Nechce se nám ještě domů, tak se jdeme projít po městě a Miguel navrhujeme, že se stavíme v baru, kde mají všechna možná piva. Fakt mě asi chtějí opít, protože jim zarputile tvrdím, že toho vydržím hodně a že nutně potřebuju ochutnat co nejvíc piv to půjde. Máme kliku, najdeme volný stůl a to je v pátek večer fakt klika. Opět za sebe nechávám objednávat, důvěřuju svým společníkům. Miguel tvrdí, že pro mě má něco fakt speciálního. Taky že jo. Smrdí to jak ponožky a prý je to speciální edice. Nakonec se z toho vyloupne duvel triple hop. Triple znamená, že se třikrát vaří/louhuje (neznám pivovarnický termín) a má tak mnohem větší obsah alkoholu. „Hop“ je holandsky chmel, takže tohle pivo má v sobě navíc chmel, ale používá se úplně jinak, než u piva českého. Ve výsledku to všehno chutná docela dobře, když překonám zápach. Dostávám do sebe dalších 9,5%. Sice po třetinkách, ale jde to rychle.

Vrhám se ještě na Kwak, který se pije ze speciálních sklenic v dřevěném držáku. Tohle pivo je hodně sladký oproti předchozím a má příjemný ovocný nádech. Ano, stále si i tohohle stíhám všímat. Když už jsem zabrousila k těm sklenicím. Belgičané jsou pivní národ, ale v úplně jiném smyslu než my. U nás je to taková limča, kterou si dáme k čemukoliv a kdykoli, v Belgii je to spíš jako klenot. Jsou patřičně hrdí na svoje trapistická piva, na to, že mohou každý den pít pivo jiné a hlavně si dávají pozor, aby bylo pivo správně naservírované. K tomu patří i to, že každé, opakuji každé, pivo má svojí vlastní sklenici, kterou navrhnul sám pivovar. Je to kvůli plnému rozvinutí chutí, vytvoření pěny, kterou některá piva potřebují opravdu hustou, aby neoxidovala. Dokonce se vám prý přijdou omluvit, když nemají vaší sklenici, nabídnou jiné pivo a pokud na tom trváte, donesou vám vybrané pivo, ale v jiné sklenici. Tak trochu mi to tady chybí.
DSC00476Sbíráme se z hospody, já za pohledů všech přítomných, protože se očekává, že s sebou švihnu, a vyrážíme do baru, kde prý mají panáky sta chutí. Jsem na to fakt zvědavá, momentálně se nacházím ve fázi opilosti, kdy se cítím nepřemožitelná. Bar je narvaný k prasknutí, evidentně ho tu znají všichni. Já si beru  liči, Carlos vanilku, Miguel jablko a Kierana se ani nestihnu zeptat, jak to do něj zapadne. Vanilka je mimochodem boží, Carlos věděl, co dělá.

Pořád nemáme dost, skvěle se bavíme, a tak Miguel rozhodne, že zajdeme do Rococa, což je velmi svérázná kavárna v původní historické čtvrti. Majitelka je velmi bodrá paní, která má to štěstí a nevnímá čas. Objednáváme si irskou kávu s dvojitou dávkou alkoholu a už začínáme cítit, že jsme opilí. Já teda jo. Stejně předstíráme normální konverzaci. Tím se dostaneme k tomu, že zítra odjíždím do Bruselu, kde bydlím v hostelu, takže budu celou dobu sama. Z Carlose vypadne, že tam má sraz s jednou Francouzskou a Miguel tam prý taky bude, a protože je se mnou sranda a navíc se jim nepovedlo mě opít, sejdeme se i zítra a budeme spolu pít i v Bruselu. Přijde mi to neskutečný, souhlasím, ale moc tomu nevěřím.
DSC00467
Pak přijde ten moment, kdy začneme být opravdu použití. Dokončíme irskou, rozloučíme se a rozdělíme. Jdeme s Carlosem domů, cestou dostanu opilecký hlad, tak se stavujeme u Arabů. Jo, tady jsou taky a taky zachraňují opilecké životy. Kupuju si ani nevím co, nepamatuju si, že jsem to snědla, pak mám mezeru, vidím schody do podkrovního bytu a najednou je ráno. Ehm.DSC00468Ráno se jdu umejt z opice, zabalím si a společně s Carlosem vyrážím na nádraží. Přicházíme akorát na čas, abychom stihli vlak do Bruselu. Tentokrát vím na 100%, že jedu správně, protože jsem si lístek nekupovala sama.

Už jste četli, co všechno jsem zažila v Holandsku a Belgii?

Reklamy
Comments
2 komentáře to “Gent a konečně belgické pivo”
  1. Annulinka napsal:

    Miluji tě, óchám a závidím!

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: