Rok 2014 byl mnohem lepší, než jsem čekala

No jo, je to tak, rok 2014 je za námi a nic ho už nevrátí- tedy až na tuhle rekapitulaci. Rok 2014 pro mě byl rokem změn, zkoušení nových věcí, překonávání strachu a plnění snů. Víc než kterýkoliv rok předtím. Nevím, jeslti si vzpomenu na všechno, svůj Instagram, ani Twitter nepoužívám jako internetový deníček, takže nemám moc kde konzultovat.

Leden se již tradičně nesl v duchu zkouškového. Kromě toho, že jsem nedala jeden předmět, stihla jsem zapomenou na zkoušku a šla jsem místo toho cvičit a taky jsem zaspala odevzdávání referátu, kterej jsem psala celou noc. Na mě asi nic neobvyklého. Aby ale nebyl leden jen o škole, upekla jsem i pár moc dobrých receptů, jako třeba earl gery cupcakes nebo princeznin dort. A taky jsem na sebe uvalila dietu bez mléčných výrobků, kterou jsem vydržela do prvního pohledu do výlohy cukrárny.

V únoru jsem se pořád trápila se zkouškovým, dala předmět, který jsem opakovala, takže mě na(ne)štěstí nevyhodili ze školy a taky jsem jela se školou na pedagogickou stáž do Angers. Bylo to fajn hlavně proto, že jsem se dostala do Francie a to já vždycky ráda. Jedla jsem spoustu jídla, pila spoustu vína a udělala si pár přátel. Taky jsem začala chodit na brigádu a začala jsem svojí 100 happy days challenge, která mi umožnila mít každý den o trochu víc radši.

V březnu už bylo konečně po zkouškovým, a tak byl život zase o něco barevnější. Počasí se zbláznilo, a tak jsem mohla jezdit na bruslích po Stromovce (na což se upřímně těším i letos). Dělala jsem spoustu koblížků, upekla jsem dokonalý narozeninový dort svému milému a sehnala jsem konečně pěkný světle hnědý polobotky. A taky jsem malinko kraftila s hrnečkama.

Duben byl měsícem jídla a společných okamžiků. Na oslavě jsem ukradla svůj první půlitr, protože by si to měl každý jednou zkusit, je to fakt sranda. Poprvé v životě jsem se nechala při pečení fotit a byly z toho čoko-mátové kapkejky. Měli jsme první piknik, který nám všichni kolemjdoucí záviděli, a na který jsem donesla svůj experiment v podobě rozmarýnových cupcakes. Taky jsem sekla se 100 happy days challenge, začala mě otravovat a došla jsem k závěru, že stačilo. A viděla jsem nejlepší film svýho života – Her. V životě jsem neviděla lepší souhru hudby, záběru, prostředí a hereckýho výkonu. Všechny aspekty prostě byly tak jak měli být a to se málokdy vidí.

Květen a zase je tu zkouškový. Ble. Abych ho snadněji zvládla, vrhla jsem se na šití a ušila si kolovou sukni a zástěru. Venku je už takový teplo, že zkouším zmrzliny a užívám si tepla, jak jen to jde. Konečně jsem se taky dokopala na výstavu Tima Burtona a pokud není mimozemšťan, musí mít fakt divnou a neskutečně silnou představivost.

Červen byl do té doby nejlepší měsíc od začátku roku 2014 (i přes probíhající zkouškový). Organizovala jsem svůj první piknik, kam jsem donesla salát, quiche a rebarborovo-jahodový a ctronovo-levandulový cupcakes. Pokusily jsem se s kamarádkou spřátelit naše psy, ale fakt to nešlo, tak skončil každý přivázaný k jinému stromu. Nejlepší událostí června ale bylo to, že jsem odjela na jachtu. Se svým nejmilovanější a jeho rodinou. Po spoustě let jsem byla v Chorvatsku a úplně poprvé jsem na jachtě. Vřele všem doporučuji, hlavně si sežeňte dobrou a neocasoidní posádku.

Většinu července jsem žila jenom ze vzpomínek na loď, na kterou asi ještě dlouho nezapomenu. Pokračovalo taky velké piknikování a konečně jsem si uvědomila, že moji cizojazyční přátelé mě mají rádi (hlavně asi mého drahého, všem se moc líbí *mrk mrk*). Prázdiny jsou dobou změn, a tak jsem definitivně přesedlala na tuhá mýdla i na tuhý šampon. A taky jsem začala jíst maso, konečně si můžu dát pravej burger.

V červenci jsem udělala pravděpodobně první krok ke svému šatníku, který bude plný kvalitních a nadčasových kousků – koupila jsem si wayfarery od raybanu. Ano, stojí dost, ale vydrží věčnost a nikdy nevyjdou z módy a po tom touží každá žena. Prožila jsem několik skvělých dní s přáteli na chalupě a zjistila jsem, že chci v chalupový oblasti buď bydlet, nebo si nějakou aspoň na měsíc v roce pronajímat, je to dost boží. Zavedli jsme s drahým tradici náhlých výletů, kdy se prostě dovalíme na hlavák a koupíme někam jízdenky a je to strašná sranda. Miluju trávit čas s někým, kdo umí být takhle spontánní. Aby ale červenec nebyl jen pozitivní, na blogu se našel první hejtr. Vlastně i to je dobrý, někomu to tady stojí za to, aby mě neměl rád.

Srpen byl ve znamení velkých rozhodnutí a za podpory svých přátel a hlavně za postrkování svého milého jsem poslala svůj životopis, byla pozvaná na pohovor a získala brigádu v cukrárně. V cukrárně! To je prostě dream job! Od toho dne už nic v srpnu nemělo větší význam (snad jenom to, že jsem konečně vypadla ze svojí staré práce, kde to bylo samá změna, spousta dlouhých směn a naštvaný kolektiv).

Září bylo měsícem dobrodružství, a to doslova. Třeba jsem si ostříhala vlasy o 10 cm a od tédoby přemýšlím, jeslti nejít ještě víc na krátko. Odjela jsem na týden a půl sama do Holandska a Belgie. Byla jsem takový blázen, že jsem celou dobu přespávala u neznámých lidí, tedy u couchsurferů. Byla to nejlepší věc, jakou jsem kdy mohla udělat. Jezdila jsem na kole, jedla spoustu hranolek a krokette, byla jsem na koncertě, na dance party na pláži, plula jsem v kanoi, lezla jsem po věžích, pila jsem spoustu výbornýho belgikýho piva a udělala jsem si snad pár přátel. Dokázala jsem sama sobě i všem okolo, že pokud chcete, nic vás nezastaví, a že aby byl člověk odvážný, nemusí odvážně vypadat, ale musí chtít překonávat strach a vlastní hranice. A oslavila jsem 23. narozeniny, samosebou nějakou knížkou o jídle, letos to odnesla ta od Pierra Hermé o makronkách.

Říjen, do školy jdem (vlastně jsem ani nevěděla, jestli chci nastoupit). A přesně podle toho ten měsíc taky vypadal. Koupila jsem si nové, ještě víc obří brýle, konečně pořádný český diář od papelote a taky nějaké to oblečení, abych si nedělala ostudu. Poprvé v životě jsem byla pozvaná na halloweenskou párty, tak jsem se vytáhla svými cupcaky třech čokolád, které si naprosto všichni zamilovali. A bez kostýmu by to nešlo, tak jsem se oblékla za Harley Quinn, aby každý viděl, že komiksy já teda jo.

Listopad byl pro mě měsícem velkého srdce, odbyla jsem si totiž svojí veškerou dobročinnost za celý rok. Podpořila jsem vousaté baristy a dělala jsem osvětu na dni diabetu. Objevovala jsem staronové chutě – začala jsem zase jíst vajíčka a bylo to jendo z těch lepších rozhodnutí. Upekla jsem skvělé rozlučkové cupcaky pro kamarádku, která se stěhovala na Floridu. Je to zvláštní, když se někdo stěhuje tak daleko. Než odletěla, přenechala mi spoustu koření, forem na pečení a zdobení a dokonalý plecháček (to abych si do něj mohla dělat drinky jako v Groove baru). Objevila jsem taky nejlepší mopsí video na světě a koupila jsem si městský kolo, aby se mi nestýskalo po Holandsku.

Prosinec mi utekl jako voda – první polovinu jsem v podstatě žila jen projektem Mary Stuart 2015. Podílelo se na něm spousta mých přátel a moje maličkost dostala příležitost upéct na popremiérový raut rovných 100 kapkejků. Jo, bylo to dost a nejhorší bylo najít místo na uskladnění. Ne, nejhorší bylo nevědět, jestli budou mít úspěch. Samozřejmě to jako vždycky dopadlo skvěle a můj milovaný a osvědčený red velvet a creamcheese společně s čokoládovo-karamelovým dortíkem všechny absolutně oslnil. Vypadaly fakt dokonale :) Pak jsem odfrčela na hor, kde jsem se nechala vykrmovat od cizích babiček kachničkama, výpečkama a cukrovím a bylo mi skvěle. Miluju výlety mimo město. Doma jsem v přežírání se cukrovím pokračovala, rozbalila jsem si pár dárečků a snažila se co nejvíc být se svým milým, s kterým jsme oslavili první rok výročí. Jsem tak šťastná, že nás spousta náhod svedla k sobě :)

Co jsem se tedy v roce 2014 naučila?

Naučila jsem se, že lidé kolem mě mě mají rádi, proto se mnou tráví čas. Přece si na oslavu vlastních narozenin nepozvete někoho, koho z duše nenávidíte, že? Dokonce i lidi v práci jsou na mě strašně milí, což mě až udivuje. Normálně bych je podezřívala z toho, že na mě něco kujou (životní zkušenost nejspíš), ale to jsou tak super lidi, že to ani nejde. Už jenom proto se strašně ráda do svojí práce vracím a když mám den blbec, jdu si tam na kafe, protože to, jak se na mě usmívají mi moc pomáhá.

Naučila jsem se říkat ano, míň si stěžovat a nebát se dělat věci, od kterých mě ostatní zrazují. Pochopila jsem totiž, že existuje spousta lidí, kteří se bojí změny tak moc, že kdokoliv se v jejich okolí pokusí jít nevyšlapanou cestičkou, spouští v nich neskutečnou paniku. Možná proto, že se bojí, že se ukáže, že sami cíl nemají, že nemají směr, jen se vezou. Lidi, choďte neprošlapanými cestičkami, ignorujte ty, co vás zrazují, jděte si za svými cíly, dobří přátelé vás budou podporovat. Já chodím po neprověřených cestách ráda, i když to stojí spoustu přemáhání a energie, protože ten pocit, když to zvládnete je k nezaplacení. Proto jsem jela sama do Holandska a Belgie např.

Pochopila jsem, že když jste dostatečnej kretén, můžete si dělat, co chete. Lidi totiž mlčí nebo kladou jen minimální odpor. Proto u nás v už tak hnusným paneláku visí pravidla slušného chování, všude jsou nálepky přeškrtnutých cigaret a vrchol se pak staly čáry nasprejované na silnici, který si dotyčný nechal zpětně legalizovat jen proto, aby mohl jednoho člověka u nás v paneláku buzerovat za to, že neparkuje dostatečně daleko od vchodu. Poučení? Nebuďte kreténi. Fakt ne.

Naučila jsem se žít se svojí prozatím největší chybou – studiem na peďáku (spíš vysoký obecně). Nemám to tam ráda, ale skončit na začátku třeťáku je blbost, tak už si to protrpim.

Zjistila jsem, že pro oči nevidím. Když se mým přátelům rozpadal vztah, nevšimla jsem si toho. Toto budiž důkazem toho, jak špatně čtu lidi a jakej jsem sociální kripl. A trochu z jiného soudku, víc osobního – zabralo mi celej rok vztahu, než mi došlo, jak moc mě miluje a jak moc miluju já jeho. To je tak, když nedokážete věřit tomu, že si něo takovýho vůbec zasloužíte (na tom sebevědomí zapracuju).

A poslední věc, spíš poučení. Lidé jsou jen tak důležití a jeví se jen tak chytří, jak důležité a chytré je vidíte vy sami. Proto mějte oči vždycky otevřené, buďte ve střehu a snažte se objektivně hodnotit lidi kolem sebe, jinak by se vám taky mohlo stát, že vás hodně z nich nemile (občas i mile) překvapí. Dělat ze svých přátel a známých polobohy a génie je pomalá cesta do hrobu, protože nemáte tušení s kým se bavíte.

P.S.: Pokud jste to dočetli až sem, tak jste mě moc potěšili a chci vám tímto poděkovat :)

Reklamy

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: