Jít si za snem

Život je plný nepředvídatelných událostí a věřte mi, že při nástupu na vysokou by mě nikdy nenapadlo, že se moje životní cesta bude ubírat směrem, kterým jsem si ji stočila. Můj vřelý vztah k jídlu a kuchyni je všem dobře známý a začal už v dětství. Přirozeným vývojem jsem se dostala do situace, kdy jsem chtěla svůj obrovský koníček – pečení – povýšit na práci. Společně s tím přišla i myšlenka, že si udělám rekvalifikační kurz na cukráře a začnu pracovat v cukrárně. Kombinace drzé odvahy, podpory přátel a dobrého načasování způsobili, že se mi sen o práci v cukrárně splnil. I teď, po víc jak roce od nástupu pořád úplně nechápu, jak se to stalo, ale jsem za to opravdu vděčná.

Pochopila jsem, že cokoliv v cukrárně mi dává a vždycky bude dávat mnohem víc, než studium na peďáku. Nemyslím si, že by to byla ta nejhorší fakulta v Praze, nedělám si iluze, že je to třeba na fildě výrazně lepší. Všude to je prostě o naučení se velkýho množství informací, který si pak líp nebo hůř poskládáte do souvislostí. Tohle je model, kterej mi vůbec nevyhovuje, ráda vidím a cítím propojení s reálným světem, což pro mě 5 let ve vzdělávací instituci s prakticky nulovým kontaktem s prací učitele nepředstavuje.

Myšlenku o rekvalifikaci na cukráře jsem pomalu opustila, protože pro mě bylo hlavně časově kvůli vysoký dost nemožný stíhat i kurz. Zhruba před rokem ve mě ale začala klíčit nová myšlenka, kam se ubírat. Sem tam jsem nakoukla kuchařům pod ruce, občas jsem se nachomýtla u tvorby nového menu, protože v cukrárně pokaždé vymýšlíme jeden dezert à la carte. Všechno jsem se snažila nasávat, jak to šlo, oči otevřené, uši nastražené, ale pořád mi to bylo málo, chtěla jsem do tohoto světa pořádně proniknout.

A tak jsem sedla k počítači a začala jsem googlit, kde by mě vzali na kuchaře, i když už mám skoro bakaláře a nemám skoro vůbec čas. A našla jsem. Několik dní jsem váhala, jestli chci takový krok podniknout, protože jsem se bála, že je to chyba, možná jsem se děsila, že bych měla vybočit z vyšlapaný cestičky. Ani si nepamatuji, co přesně mě donutilo tu přihlášku poslat, ale velkou roli tam hrály všechny ženy z gastronomie, které mám to štěstí znát osobně, nebo je znám z internetů, jsou pro mne obrovskou inspirací a důkazem, že když se chce, tak to jde. A taky napomohl fakt, že většina účtů, které sleduji na socsítích, jsou o jídle, restauracích, šéfkuchařích, foodblogerech a gastro-nadšencích. Náhoda? Nemyslím si.

Nebudu vás napínat, dostala jsem se a rovnou do druháku, takže za 2 roky bude hotovo. Byly to pro mě nervy, protože jsem hlavně nechtěla zklamat sama sebe. Koupila jsem si krásnou růžovo-černo-bílou soupravičku, kterou mi všude chválí a jsem z toho pořád nadšená, i když se to na mě trochu valí. Momentálně mám stejné pochybnosti o svých kuchařských dovednostech, jako jsem měla před první směnou v cukrárně. Už mám za sebou první praxe, kdy jsem byla přidělena do Imperialu. Jako jo, bylo to pro mě velký, nebudu lhát. Můj strach z toho, že budu za trotla se během týdne změnil v nadšení, že jsem jinde, že se rychle adaptuji a navíc jsem u toho ještě stihla udělat velmi dobrý dojem, a tak si mě tam chtějí zase pozvat, až budu mít další praxe. Plná dojmů a šťastná. A občas se mi stýská.

Teď mám před sebou první praktickou zkoušku – uvařit 3-chodové menu pro 2 osoby. Mám před tím respekt obrovskej.

Reklamy
Comments
One Response to “Jít si za snem”
  1. jm napsal:

    drzim palce … clovece … moooc a dlouho.

Zanechat Odpověď

Vyplňte detaily níže nebo klikněte na ikonu pro přihlášení:

WordPress.com Logo

Komentujete pomocí vašeho WordPress.com účtu. Odhlásit / Změnit )

Twitter picture

Komentujete pomocí vašeho Twitter účtu. Odhlásit / Změnit )

Facebook photo

Komentujete pomocí vašeho Facebook účtu. Odhlásit / Změnit )

Google+ photo

Komentujete pomocí vašeho Google+ účtu. Odhlásit / Změnit )

Připojování k %s

%d bloggers like this: